Jak napsat skvělý strukturovaný životopis

Najít si výbornou práci, to je dřina (někdo stráví hledáním svatého Grálu i celý profesní život). A celé to začíná tím, že musíme poslat svoje resumé. Ne ovšem ledajaký, protože na dobrou pozici se takových mohou sejít desítky až stovky. A doufat, že si mého CV všimnou a právě mě pozvou, to není nejlepší přístup, jak získat vysněný džob. Jak se říká, štěstí chodí po horách, ale tady mu dokážeme pomoci, aby přišlo právě k nám. Musím si dát tu práci a vytvořit strukturovaný životopis, který opravdu funguje.

Strukturovaný životopis je naše osobní reklama. Okamžitě říká, že si nás má někdo koupit a tedy, přijmout nás do svých služeb za odměnu, což je mzda. Uff, konec učeného psaní. Prostě a jednoduše, dobře formulované CV rozhoduje o tom, zda se nám u firmy otevřou dveře oddělení lidských zdrojů a my dostaneme pozvání učinit osobní dojem. Někdy to tedy ještě předchází pracovní pohovor po telefonu jako specifická disciplína, která si zaslouží samostatné povídání.

Napsat životopis není žádná velká věda, ale napsat takový, který zanechá dojem, to si žádá jisté přemýšlení a úsilí. Hlavně si musíme dobře srovnat, pro koho a proč ho píšeme. Pak se nám totiž podaří vytvořit takový, který zanechá dobrý dojem.

Proč vlastně životopisy máme?

Musím rozumět tomu, jak:

  • kdo je cílová skupina (pro koho ho píšu);
  • co s ním dělají a co v něm hledají (jak se s ním v HR pracuje);
  • jak životopis napsat (a jaká jsou pravidla).

Pro koho ho píšu?

Správný životopis má celkem tři čtenáře, pro které je důležitý. Prvním čtenářem musí být autor. Jeho činy a slova musí sedět s tím, co je napsáno v resumé. Bohužel, z času na čas se při pohovoru stává, že člověk z HR přemýšlí celou dobu jenom o tom, kdo tomuhle člověku napsal tak výborné cévéčko. Opačně se to moc nestává, že bychom zjišťovali, jak je možný, že tak výborný kandidát má tak hrozně sesmolený dokument. Ono totiž k tomu pohovoru ani nedojde.

Druhý čtenář je někdo v Human Resources, když se rozhoduje o tom, jaký má následovat další krok. Je to ten nejdůležitější čtenář, protože dělá rozhodnutí mezi pozvánkou a košem. Pro náboráře (alias recruitera) je CV zejména něco jako vizitka, podle které se rozhodne, jak pokračovat dál. Pozvat na pohovor nebo zahodit do koše?

Také se bude životopisu držet při prvním pohovoru, kdy si ověří, jak sedí psané s tím, co je slyšet. Jak se říká, důkaz místo slibů, to funguje v náboru nejlépe. A proto je důležité, aby celý dokument seděl s realitou. Kdo se do toho zamotá, tomu už není pomoci.

A třetí čtenář je manažer, který si vybírá nového člověka. I na toho musí udělat zaslané CV dobrý dojem, protože nakonec je to on, kdo rozhodne, koho si do svého týmu vezme. HR Manažer ho dokáže silně ovlivnit, ale poslední rozhodnutí je vždy na manažerovi. A na to je dobré myslet.

Jak se s ním v HR pracuje?

Existují tisíce firem, které slibují, že budou každému životopisu věnovat náležitou péči. Naštěstí nespecifikují, co ona náležitá péče znamená. Stačí si ovšem představit modelovou situaci, kdy má firma otevřeno deset volných pracovních pozic. A často je to podstatně víc.

Jen pokud se na každou pozici přihlásí 15 uchazečů, tak je to 150 dokumentů, kterým se musí věnovat náležitá pozornost a péče. Jenže, pozice jsou v různém stavu, někdo se musí postarat, aby běžela výběrová řízení, někdo musí dát kandidátům vědět a někdo také musí nakonec připravit nabídkové dopisy. A hlavně, někdo musí taky dělat pohovory a každý si ukousne hodinu z pracovní doby. Už jen těch 150 lidí nemá šanci, aby někdo detailně studoval všechny životopisy. Už při deseti otevřených pozicích se dostáváme na hranu, která je ještě v plném souladu se zákoníkem práce. Logistika v náboru je prostě a jednoduše příšerná (a zatím se jí nepodařilo dostat pod kontrolu, za rozumnou cenu samozřejmě).

Takže každý životopis dostane pár sekund na to, aby zaujal. To znamená, že se člověk z HR podívá, jestli sedí základní údaje a pozice rámcově odpovídá tomu, co se hledá. Rozhodně nebude studovat detaily, podívá se na to základní. A pokud je to OK, pokračuje ve čtení dál. Nezaujme, do koše s ním.

Pravidla skvělého životopisu

Základní pravidla jsou:

  • pravda, jen pravda a nic než pravda;
  • konzervativní šablona funguje líp;
  • důležité hned na očích;
  • logické řazení.

Kdo lže, ten rozhodně dál neprojde. Lhát se prostě nemá a nesmí. A pokud se rozhodnu něco přikrášlit, musím počítat s tím, že se na to stejně přijde. Při pohovoru to stejně vypluje na povrch a to je konec. Už to nejde nijak napravit, protože při hledání práce máme jeden pokus. Je to o důvěře a o tu jsme tím právě přišli. A když se na to nepřijde na pohovoru, vypluje to časem. A je to pokaždé průšvih.

Konzervativní šablona životopisu většinou funguje lépe, než vysoce kreativní originál. Pokud tedy nechci práci v reklamní agentuře, kde by naopak onu nudnou šeď okamžitě hodili do koše. Se vzorem z Microsoft Wordu by tam neprošla ani myš do účtárny. Jinde ovšem funguje šablona dobře, protože ji všichni znají. A rychle najdou správná klíčová slova.

Důležité informace musí být hned nahoře. Dnes se už životopisy netisknou a na obrazovce nejsou vidět celé. Co není v horní čtvrtině stránky, to neexistuje. Takže je důležitější poslední projekt a nebo moje příjmení velkým písmem?

A propos, fotka na životopisu? Většinou pomáhá, protože jsme sociální tvorové. A fotka pomáhá vybudovat nějaké emoce. I bez fotky to jde, ale s fotka přináší drobnou výhodu. Samozřejmě taková, která se hodí do kanceláře, že?

Nakonec, náš život má většinou vcelku logický průběh. Proč ho často neumíme přenést na jednu stránku A4, v přibližně stejném pořadí? Nepřeskakujeme a jdeme proti proudu času, protože to důležité, to se určitě stalo v poslední době.

A ještě taková drobnost. Za celá léta v HR jsem neviděl žádný pořádný cíl na životopisu. Je lepší se tomu tedy vyhnout, protože se to mění v obecné tlachání bez obsahu. A to při hledání dobré práce fakt nepomáhá. Pryč s tím, zasloužíme si přece pořádnou osobnost.

Jak si vyjednat zvýšení mzdy

Všichni máme pocit, že jsme za svou práci placení málo. Jasně, i já si občas říkám, že za to všechno bych si zasloužil mnohem víc. To ovšem neznamená, že všichni jdeme o výši své mzdy vyjednávat. Ano, komunikace o tom, jaká číslovka se objeví v pracovní smlouvě v sekci o odměně za odvedenou práci, je klasické vyjednávání. Někdy je lehké a někdy je to zákopový boj. Jako HR Manažer jsem viděl všechny možné případy. Některé proběhly hladce, z některých naopak zbyla hořká pachuť, kterou si někdo pamatoval do budoucna. Vyjednat si zvýšení mzdy není vůbec jednoduché, pokud za sebou nechceme spálit mosty. Musíme se na něj dobře připravit a být připraveni akceptovat i protinávrh. A musíme si být vědomi rizika, že se okamžitě nedohodneme.

Za svou kariéru jsem viděl hodně pokusů o přehodnocení mzdy. A ne každý přístup fungoval. Například, brutálně tlačit a vydírat, to není nejlepší způsob, jak dosáhnout svého. Už jenom proto, že tahle země není moc velká a pravděpodobnost, že ještě někdy narazíte ve své kariéře na lidi, které jste jednou přitlačili ke zdi, je hodně vysoká. I já se často divím, jak se všichni mezi s sebou známe a vůbec k tomu nepotřebujeme Facebook nebo LinkedIn.

Umění vyjednávání není složité, pokud obě strany respektují základní pravidla slušnosti. Není to o tom, kdo ukáže, že má u stolu většího pindíka. Je to o tom, zda obě strany demonstrují, že mají vůli se rozumně dohodnout. A pozor, i nedohoda může být nakonec rozumný kompromis. Jaké kroky tedy vedou k tomu, abych o zvýšení mzdy mohl vyjednávat a nezničil si svou pozici ve firmě do budoucna? Zase tak složité to není.

Proč by mi měli přidat?

Chtít přidat je legitimní právo, ale firma nemá povinnost na něj reflektovat. I ona má svá práva. Často touha po zvýšení mzdy začíná pocitem nespravedlnosti v porovnání s ostatními. Mnohdy se v něm projeví i změna životní situace, kdy najednou potřebujeme nějaké peníze navíc. Občas je to jen tak ze sportu, abychom zkusili, jestli se z toho nedá vymáčknout víc.

Jenže, to nestačí. Musím vědět, proč by mi měli přidat. A to není externí faktor, to je něco, co vychází zevnitř. Ovlivňujeme to my sami. A než se pustíme do jednání, musíme si udělat sami seznam všech pro a proti. Bude se to určitě hodit, protože jen tak vyhneme překvapení.

Rozhodně si musíme udělat sebehodnocení, ve kterém si shrneme:

  • proč bych měl dostat přidáno já;
  • zda je správný čas a mám na to nervy;
  • kde nastal zásadní posun v mém výkonu a přínosu pro firmu;
  • co bych chtěl;
  • co jiného by mne uspokojilo;
  • co se stane, když se nic nestane;
  • co za to dostane firma.

A při vlastním sebehodnocení je třeba sundat růžové brýle. Mohlo by se nám totiž stát, že manažer raději přidá Aničce, která sedí vedle mne jenom proto, aby se ujistil, že ona neodejde.

Nevyhodí mne ze dveří rovnou?

Základní předpoklad, že půjdu do vyjednávání o své odměně za práci, je mít jistotu, že se firmě mým odchodem neuleví. Nejhorší je, když manažer ukončí rozhovor o přehodnocení mzdy slovy „Tak jo, kde to mám podepsat?“

Není ani vhodný čas, když se právě firmě nedaří. Každá organizace má skvělé momenty a krizové chvíle. Přijít se žádostí, která navýší celkové náklady v okamžiku, kdy musí každý manažer škrtat, není právě moudré. Riziko zkratu je velmi vysoké. A manažer to může vyhodnotit jako neloajální chování a vaši mzdu si rovnou přičte do kolonky požadovaných úspor. Sice mu v tom může ještě dobrý HR manažer zabránit, ale emocionální škody jsou už napáchané. Všichni jsme jenom lidi a i nadřízení mají slabší chvilky. Nechat rozhodovat emoce je to nejhorší, co se v krizi může stát.

Asi se mi také vysmějí, když nemám, co bych nabídnul. A nebudou ani rozumět tomu, kde jsem vzal tu drzost něco takového vůbec žádat. Pak jsou naše šance na dohodu nulové a nezbyde, než jít cestou plánu B. A to na rovinu, většina lidí, kteří vyjednávají o mzdě, nechce. Častokrát jsem zažil situace, kdy se manažerovi ulevilo, když před něj někdo postavil ultimátní žádost o zvýšení mzdy. Pak je podpis manažera na převzetí výpovědi jediná cesta vpřed.

Umění správného okamžiku

Předně, žádost o zvýšení mzdy by neměla být pro manažera překvapení. Je dobré se o takovém přání průběžně bavit, aby mohl manažer správně reagovat. Postavit ho před hotovou věc často znamená, že jeho šance na úspěch jsou mizivé. Lidí s podobným přáním je hodně, ale vyhovět lze jen zlomku z nich.

Vysokou šanci má naopak ten, kdo něco dokázal a prokázal, že mu jde o firmu, že mu záleží na týmu. V takovém případě jsou totiž všichni ochotní naslouchat tomu, co si přejete. Sice možná nebudou ochotní přistoupit na zvýšení mzdy, ale budou otevření k ostatním návrhům.

Také je dobré přijít se svým přáním v okamžiku, kdy se podobná otázka řeší v celé firmě. Nejlepší moment je v rámci ročního hodnocení, kdy se plánuje, co se bude dít se všemi zaměstnanci. V ten moment jsou všichni připravení, že se vyskytnou nějaké výjimky v systému.

Je to jen o mzdě? Není to o něčem jiném?

Musíme být připravení, že firma často přijde s jiným návrhem. Obvykle se mzda mimo pravidelný cyklus neupravuje, a proto musíme být připravení, že nedostaneme přesně to, co chceme. Nemusíme totiž také získat vůbec nic.

Firma často raději nabídne možnost dalšího rozvoje a nebo větší flexibility v rámci pracovní doby. Dobře si totiž uvědomuje, že o penězích to mnohdy není, že je to jenom způsob, jak si říct o trochu jiný přístup.

Pořád totiž platí, že nejlepší způsob, jak dostat přidáno, je na sobě pracovat, být lepší než ostatní kolem a usilovat o lepší a zodpovědnější pozici. Pak se ani do situace, kdy chcete vyjednávat o zvýšení mzdy, nedostanete.