Už ani headhunter není to, co to bývalo …

Nábor se za několik posledních let dramaticky změnil. Kdo zná maximálně jobs.cz, ten je hodně pozadu (a měl by si rychle dostudovat, jak se dnes dělá ten skutečný byznys v recruitmentu). Dnes jsou všichni na LinkedIn. Nemá cenu si říkat, jestli je to dobrý nebo špatný web. Nejlepší časy pracovních portálů jsou už dávno pryč. Stejně tak je pryč i doba pana headhuntera.

Kdo dnes nemá profil na LinkedIn, ten je pro trh práce mrtvý. I když je ten web spíš otravný než užitečný, tak je to standard. Stejně tak, jako konference o náboru jsou spíše o sociálních médiích a o pozitivním employer brand. Moc se tam neřeší, jak lidem umožnit, aby pracovali na maximum. V dobré kanceláři je přece místo, kde je houpací síť. A nikdo se neptá, jestli se tam někdy někdo vůbec houpal. Pan headhunter se do světa sociálního recruitmentu moc nehodí.

Obsazovat pozici přes headhuntera, to bylo velké a drahé rozhodnutí. Výsledek nebyl zaručen, a navíc to stálo hodně peněz předtím, než někdo vůbec prošel dveřmi. Často se pozice nějak obsadila předtím, než celý proces stačil proběhnout do samotného konce. Ale to bylo riziko, se kterým každý klient souhlasil. Mohl totiž získat víc – výborného a vyzkoušeného člověka.

Byl to prostě drahý majstrštyk náboru. Zrcadlil se i v tom, že headhunter měl vždy exkluzivitu a nijak jinak firma nehledala. Smířila se s tím, že bude čekat a bude platit. I to bylo nedílnou součástí takového rozhodnutí.

Headhunterů nebylo na trhu moc a všichni jejich jména dobře znali. Vědělo se, kdo dělá jaký segment a kdo jsou jeho hlavní klienti. Když jste nevěděli, na koho se obrátit, stačilo pár telefonátů známým z ostatních firem. A oni ochotně dali reference na toho pravého lovce lebek.

A headhunteři se chovali relativně eticky, nikdy nešli sami od sebe do nikoho ze svých klientů. Lovili v jiných rybnících, než v těch svých vlastních. A mluvili o svých klientech v dobrém. Byl to takový malý osobní employer brand v praxi.

Tenkrát to bylo jasně rozdělené. Náborové agentury se dělily do tří kategorií:

  • agentura s databází;
  • agentura s inzercí;
  • headhunter.

Bylo to jednoduché a přehledné. Kdo chtěl novou práci, šel do agentury. Podle toho, jak byl zkušený, tak si vybral základní nebo vyšší úroveň. A nebo ho mile přesměrovali z té vyšší kategorie do té správné, nižší. A pak tu byl headhunter, který jako jediný volal. Ano, volal, nepsal žádné emaily.

Kdo býval headhunter?

Pan headhunter byl člověk, který znal všechny v oboru. Ti dobří s ním pravidelně chodili na obědy, aby si navzájem řekli, kdo se kam posunul a jak se komu daří. Dnes se tomu říká networking, dřív to byl prostě a jednoduše pracovní oběd s benefity.

Headhunter věděl, jak je kdo spokojený a kdo je připravený na změnu svého zaměstnavatele. Pro něj to byla konkurenční výhoda, protože okamžitě mohl volat tam, kde čekal, že se dočká pozitivní odezvy. Navíc, dobrý headhunter to dal vědět i firmě, že by se mohlo zapracovat na pár detailech, které dokážou zaměstnance otrávit. Anonymně, nebylo to nikdy adresné.

Většinou to byl někdo, kdo si sám prošel celým oborem. Věděl, na co se má ptát a jak se pozná, když je někdo fakt dobrej. Nenechal se opít rohlíkem na pohovoru, spíš ho zajímalo, jak ten úspěšný člověk zapadne do kolektivu. A jestli mu firma dokáže nabídnout to, co onen kandidát případně hledá.

Dával si i práci s reportováním svého postupu. Dostat jeho prezentaci znamenalo, že se všichni poučili o tom, jak vypadá trh top manažerů v daném segmentů. Ke každému kandidátovi přišel alespoň jeden odstavec o tom, proč by byl fajn. A minimálně jeden další o tom, proč by se na tu pozici nehodil.

A za to všechno si řekl o pořádné peníze. A hlavně, platilo se dopředu, nejenom v případě úspěchu. Byl to i ochranný prvek, protože se zadání často rušilo nebo měnilo. Takhle měl headhunter jistotu, že dostane zaplaceno, i když se projekt nedotáhne do úplného konce.

Kdo je dnes headhunter?

Cost-cutting a moderní technologie doběhly i tenhle krásný staromódní byznys. Dnes už často není headhunter člověk, který si prošel pěkně celým byznysem. Moc už segment nezná, je to totiž slečna s profi účtem na LinkedInu. A píše a píše zprávy všem kolem a čeká, kdo se chytne.

Moc neřeší, jak relevantní je její nabídka k tomu, co ten člověk právě dělá. Zadala si přece slovo marketing a ten člověk vypadnul hodně vysoko, tak to musí perfektně sedět k sobě. Vede to k tomu, že zprávy na LinkedInu skoro nikdo nečte. A když už si něco přečte, tak radši ani neodpoví.

Už to není někdo, koho by všichni znali. Staří headhunteři ještě tak nějak přežívají, ale už to není jejich čas. Ona i ta slečna nakonec někoho uloví. Sice se moc nevěnuje tomu, jestli je to ten pravý kandidát na onu bolístku, co firma má. Důležité je dodat kandidáta a to se povede. Neplatí se přece předem skorem nic, jeden se jen na úspěch. A uspět z definice může jenom jedna agentura.

Dnes už je rozdělení náboru mezi různé specializované agentury překonané. Vyhrává ten, kdo nabízí všechno. A pro klasického headhuntera tam není přílíš místa.

Ty staré dobré časy se už nevrátí …

Nemá cenu smutnit, nic se nevrátí zpátky. Jen to znamená, že se časem hodně změní, jak se dělá byznys v náboru. I ta slečna s LinkedInem má omezenou dobu trvanlivosti. V okamžiku, kdy všechny vyžene pryč a už jí nikdo neodpoví, tak její styl podnikání skončil.

Za nějakou dobu se určitě dočkáme toho, že se objeví nějaký nový přístup, který bude fungovat pro masové pozice. A je možné, že se v nějaké formě vrátí i onen starý dobrý headhunter. Jen už asi nebude chtít chodit tak často na obědy. Přece jenom, cost cutting je cost cutting.